Miluji jídlo. Jako dítě mě krmila babička. Kdo věděl, jak vařit! Z vůně jejího boršče a koláčů se mi zatočila hlava. Všechno se zdá být jednoduché, jídlo je obyčejné, rustikální, ale jakmile je položeno na stůl - dokonce pozvěte cara. Ocenil bych jí všechny michelinské hvězdy, boha kuchaře.
Oženil jsem se pozdě. A pro velkou lásku. Pořád si myslím, že jsem měl štěstí. Manželka je úhledná, dům je vždy v pořádku, ona sama je jako pták - veselá, agilní. A jí stejně jako pták - kouše tam, tady se chytá - a je plný.
A mám v sobě 90 kilo a práce je náročná. Přicházím domů vyčerpaný, hladový - slona bych spolkl! Už je samozřejmě přikrytá. Říkám, že je pozorná a ekonomická. Podává plné jídlo. A pak začíná moje trápení. Zkoušela, vařila a po práci běhala po obchodech. A výsledek ...
Myslel jsem, že nejsem zvyklý to vařit. Ale jednoho dne s námi kamarád večeřel, snědl všechno, co moje Lucy naservírovala, „děkuji“. A pak v práci slyším koutkem ucha - sdílí se svým partnerem:
- Přál bych si, abych s nimi nejedl, upřímně! Zdá se, že je všechno krásné, ale jíst se nedá!
Pak jsem všechno pochopil. Nejsem vybíravý, ale můj milovaný kuchař není nikdo! Jak tedy může člověk vysvětlit, že na světě existují kuchařky? Opravdu, na internetu, bez ohledu na to, jaké kurzy existují, se můžete naučit všechno, byla by tu touha! Navíc to má - jak říkám, snaží se. Ale všechno něco nedokončeného vyjde. Buď přesolené, pak podsolované.
V rukávu jsem udělal kuře - což je snazší, vyplivl jsem z vůně hladové sliny. Takže kuře uvnitř je syrové, já nejsem takový divoch. Pomalu ho vařil na pánvi. Chci něco sníst!
Jakmile jste v koláči tak nalitém skořici - není možné jíst! Jedl, samozřejmě. A chválil je. A pak jsem si řekl - možná marně? Je lepší to říct tak, jak to je? Ale neodvážil se. Bojím se, že ji urazím. Jednou jsem to nemohl vydržet. Polévka byla příliš slaná. Řekl jako vtip - kdo jsi, zlato, tak zamilovaný je v talíři místo polévky okurka? Bylo tam moře slz. A pak je tato taktika ženská - odvrací se a mlčí, možná týden nemluví. Svých slov jsem už stokrát litoval. Takže neustále hladověl.
Ale našel jsem cestu ven. Kousek od práce je jídelna. Jakmile jsem vešel - co tam prostě není! Saláty i boršč a nejchutnější jsou řízky s bramborovou kaší. Jako máma, opravdu! Tady od té doby běhám. A před prací snídám a večeřím s nimi a také si s sebou vezmu koláče. Spřátelil jsem se s kuchaři, pozdravujeme. Myslí si, že jsem nezadaný. Mlčím, protože jak mohu říci, že moje žena neumí vařit? Je to nějak trapné a nedůstojné dehonestovat milovanou ženu.
Abych byl upřímný, učím se vařit sám. V jídelně si povídám s kuchaři - jako co jako. Na studium ale není dost času - pouze polední přestávka. A pak, jak říkám - ty, drahý, přesuň se, můžu vůbec uvařit normální jídlo? Jaká urážka pro ni! Ano, a nemám čas vařit, pracuji pozdě ve všední dny a o víkendech chodíme k mým rodičům, pak k ní - potřebujeme pomoci s domácími pracemi a chci ji vidět. Rád chodím ke svým lidem víc - s mojí matkou je všechno tak chutné! Vidí, že hubnu, ptá se na všechno, jestli jsem nemocná. Samozřejmě mlčím. Řekni jí to, pak toho budeš stokrát litovat! Pro svého milovaného syna sní svou snachu zaživa!
Takhle žiju. Jdu do jídelny jako mládenec. Na jedné straně je moje vlastní chyba, že mlčím! Ale na druhou stranu, ať už říkáte cokoli, pokud se urazí a pláče.
Lucy bere v úvahu naše výdaje. Samozřejmě vidí, že utrácím peníze na neznámém místě. Začal jsem si dělat starosti. No, jaké myšlenky mohou mít ženy v tomto směru - utrácí peníze, kde - neříká. Právě jsem dostal milenku! Aha, talíř boršče je moje paní! Nemůžu umřít hlady!
Nedá se to říci a je hloupé hladovět. Jak na to - nemohu na to myslet. Stále si v hlavě překrucuji různé možnosti, ale nic takového jsem nenašel, takže jsem se já i ona cítili dobře.
